Tato fenka byla maskotem naší chovatelské stanice.
Říkal tu někdo něco o mně? No konečně, že jste si mě všimli. Mám sice
jenom dvě kila, ale šéfuju tady. Teda psům šéfuju, páníci si to
nechtějí
nechat líbit. Ale když má jeden za ušima, dá se i s nima občas
vyběhnout,
hlavně s páníčkem. Oni chlapi jsou vůbec líp očuratelní. Přinesu míček,
dám hubana a už je páník můj. Panička je mazanější, na tu se musí od
lesa.
Holt je to ženská.
Pardon, ještě jsem se nepředstavila. Říkají mi Veverka, protože mám
slabost pro aportování šišek a taky proto, že hrozně ráda a obratně
skáču.
Jsem uzlíček energie a optimismu. Mám moc ráda lidi a děti, ráda se
mazlím
a třebaže mi táhne na osm, pořád si hraju. Jo, a taky jsem poslušná,
protože
nemám ráda, když se na mně někdo zlobí. Chci být s každým zadobře a
hned
jsem se všemi kamarádka. Panička říká, že jsem děvka prodejná. O
paniččinu
přízeň musím tvrdě bojovat s tou nafoukanou arogantní šampionkou, která
mě přehlíží, jako bych neexistovala. A to je přesně to, co
nesnáším.
Jsem totiž, pokud jste si nevšimli, absolutně nejlepší, nejchytřejší a
vůbec.
Ještě než půjdete, nehodili byste mi šišku? Aspoň osmdesátkrát, jo?
