Pojdťe pane, budeme si hrát. Tady máte tenisák a tohle je má aportovací dráha – celým obývákem a dlouhou předsíní až na konec. Tyto dvě informace by vám měly stačit k tomu, abyste věděli, co máte několik následujících hodin dělat. Že jste nepřišli házet? Nesmysl. To říká každý a každý nakonec hází. Hra s inteligentní bytostí je pro přízemní lidský druh povznášející. Uvidíte sami. Že zásadně neházíte, protože vás to nebaví? Tak tady házet prostě budete, jelikož tady je vždy po mém. Je načase, abyste poznali, co je to rudý teror.  Nezajímá mne, že v demokratické společnosti už pro něj není místo. Tady nejste v demokratické společnosti. Tady vládne red aprikot. Vláda jedné barvy. Ne, nesympatizuji s onou nejmenovanou stranou, kterou máte na mysli, to si proboha snad ani nemůžete myslet! Nevidíte, že jsem inteligentní zvíře? Ovšem některé její praktiky, ty nejsou k zahození, když si je jeden osvojí!  Tak třeba neomezená a nekontrolovaná moc nepřipouštějící odpor, vnucování vlastních názorů a především mučení a popravy odpůrců, to jsou užitečné politické dovednosti, které se skvěle využijí při životě ve smečce. Všechny už perfektně ovládám, akorát s těmi popravami mi to zatím nevychází, díky tomu, že mne a Adrianu zavírají každou do jiné místnosti, máme-li být samy doma…

Jak to házíte proboha? V životě jsem neviděla nemehlo, které se ze tří hodů dvakrát trefí do futer!

A netvařte se tak vyděšeně. Je vidět, že jste ještě nepřišli do styku s pravým červeným aprikotem. Tak vážení, pokud to nevíte, aprikoti obecně jsou prevíti. Ovšem červení aprikoti to jsou Rudí khmérové. Proti nim jsou obyčejní aprikoti jen hoši od Bobří řeky.

To koukáte, to je tu hraček, co! A všechny jsou moje! MOJE!!! Některé původně nebyly, ale znárodnění majetku je další báječná inspirace od jisté strany. Neprobíhalo vždy hladce. Což o to,  Santos je mamlas a nechal by si ukrást buřta z huby a Cindyna zas rychle ustoupí nátlaku, ale takové Mimino!!! Neuvěřitelné, jak jsou lidská mládˇata paličatá a tvrdohlavá! A Ona, jeho matka, ho v tom samozřejmě podporuje. Pak to nemá končit řevem a prokousnutým prstem, když nemají v téhle rodině pochopení pro vyspělou aprikotí společnost, ve které platí, že vše patří rudé bestii, jinak běda!

Házejte, házejte, tady se maká. Co za to? Můj projev přece! Mé myšlenky, názory, postřehy!

Jednou z nich je ta, že lidský druh prošel svou dlouhou evolucí proto, aby byl schopen ve své současné vývojové fázi házet a vůbec sloužit aprikotům, protože jinak jeho existence na planetě Zemi nemá žádné opodstatnění.
Už víte, proč mne  Ona nazývá rudým proletariátem? A proč  mne tak nenávidí Adriana, ta vzdělaná a noblesní feudálka s dokonalým vystupováním?
Jo, vy nevíte, kdo je Ona, pardon. Tak já vám to vysvětlím. Ona je panička Cindyny a Santose. Adriany panička to není, Adriany je to bohyně, poněvadž Adriana to nemá v hlavě v pořádku. No a moje panička to taky není, protože rudí si vládnou sami. Mimojiné je Ona  matka Martinky a Mimina a taky manželka Jeho. Vidím váš nechápavý výraz, evidentně nestačíte mému aprikotímu intelektu, takže vám ještě vysvětlím, že On je páníček Santose, Adriany a Cindyny. Můj páníček to není, můj je to podřízený. A pak je tu Martinka… I já mám srdce, i když vidím váš pochybovačný výraz. To moje srdce patří celé Martince. Martinka je smysl  mého života. Martinka, aportování a plavání.

Házejte pořádně nebo vám už nic nepovím!!!

Já se v téhle smečce narodila. Jediná červená fenka z vrhu „D“, své červené mamince Cristy. To byla taky bestie, ale zdaleka ne taková jako já. Ostatní tři sourozenci byli klasičtí aprikoti.
A oni, tedy Ona a On, mne jako dvouměsíční prodali!!! Chápete to? Vůbec netuším, co tady ten rok a půl beze mne dělali, když neměli komu házet. Nehledě na to, jaká tady musela vládnout beze mne demokracie, no fuj!
Rok a půl jsem žila na druhém konci republiky ve dvoučlenné smečce. Hádejte, kdo šéfoval…

Je to paráda být si sám sobě vůdcem smečky, to vám řeknu! Jenže po roce a půl přetekl pohár trpělivosti mé příliš mírné paničky a já se vracela zpět do rodného hnízda. Den po tragické smrti mé matky Cristy… Zřejmě má staronová rodina dospěla k názoru, že bez zrzouna nebude mít jejich život tu pravou štˇávu.
Přivezli si mne tedy zpět domů. Ve své mladické naivitě jsem netušila, že existují lidští nevděčníci, kteří nechtějí žít pod přísnou a nekompromisní vládou červené barvy.
Revoluce, která přišla hned ten první večer, byla všechno, jen ne sametová… Zjistila jsem, že jsou na světě lidské zrůdy, které docela klidně použijí vůči bezbrannému pudlíčkovi hrubou sílu… Já a Ona jsme svedly těžký souboj a já z něj poprvé nevyšla vítězně. Po skončené bitvě se na zemi válely chlupy z mého předtím nikdy neholeného čumáku spolu s mým sebevědomím. Věděla jsem, že bude trvat pár dní, než obojí znovu naroste…Ovšem už během  tohohle prvního povstání, říkejme mu třeba červenec 2003 nebo budějovické léto, jsem zjistila, že přímou konfrontací to tedy prostě nepůjde.  Chápejte, neměla jsem v zásobě žádné tanky a bohužel ani armádu spřátelených aprikotů, která by mi přispěchala na pomoc. A nejsem hloupá, abych se sama pouštěla do boje s někým, kdo váží o 65 kg víc než já. Jenže já mám mozek, což Ona, ta odporná reakcionářka, tehdy ještě nevěděla. Ona si myslela, že jsem jenom obyčejnej pes. Domnívala se, že vystačí s výchovnými metodami, které zabírají na Santose a stříbrné pudlice, jenže zapomněla, že tohle jsou psi bez fantazie.. psi, jejichž nejvyšší ambicí je dostat pochvalu a piškot. Ale já mířila od začátku vzhůru na žebříčku hierarchie a pokud má cesta nemohla vést přímo, změnila jsem taktiku boje.

Tak házet, házet. Chápu, že vyprávím zajímavě, ale to vás neopravňuje se flákat.

Tak tedy - začala jsem se chovat vzorně. Dokonalá reklama na pudla. Rychle jsem si osvojila základní povely, při úpravě srsti jsem  přestala vyvádět jako nesvéprávný magor a Jí jsem tedy dopřála onen hřejivý pocit, že je nesmírně schopná vychovatelka a cvičitelka. Ha, z problémového zvířete se pod Jejím fenomenálním vedením stal dokonalý vycvičený pes… byla na sebe náležitě hrdá a kdekomu mne předváděla – vidíte – tohoto Úžasného psa dávali pryč, protože ho nezvládali!! A já dělala na lidi okolo dojemné oči a všichni nade mnou slintali a tˇutali. Tak, to bychom měli. Tedˇ už jen zbývalo čekat, až Ona, opojena svým úspěchem, kapku sleví ze všech těch zásad, kterými okleštila můj do té doby svobodomyslný život. To je napínavý, co? Tak pořádně házejte, jinak se nedovíte, jak to dopadlo.
A Ona opravdu pomalu začala slevovat, ukolébána mým dokonalým chováním. Dospěla k názoru, že vlastně není třeba po té sladké ovečce tak nekompromisně šlapat, protože je to bezelstné, poslušné zvířátko. . Ona si totiž myslí, že je chytrá. Že rozumí psům. Jenže já jsem červený aprikot. Můj intelekt je povýšen na druhou. Dokážu být sladkou ovečkou, když je zapotřebí.  Jsem totiž vychcaná jak mraky.

Mezitím jsem se zabydlela  a zjistila, že kromě hraček na házení vlastní On a Ona ještě něco, pro co stojí za to žít. Dceru Martinu… Jak už jsem řekla, Martina je smysl mého života. Martina je mi dražší než všechny hračky světa, ten ožvýkaný tenisák nevyjímaje. Martinu miluju, opravdu a nefalšovaně, třebaže občas předstírám, že miluju i Jeho (zejména, když od něj něco potřebuju). Že miluji Ji nepředstírám nikdy. Trestat Ji svou okázalou neláskou je součást mého fenomenálního plánu, který bych nazvala „Jak  pomalu a plíživě nastolit diktaturu aprikotiátu“.  Samozřejmě, že Ji to štve! Myslela si, že mne zlomí, vychová, vycvičí a vycepuje a já ji za to budu milovat, nazývat ji paničkou a hledět jí zvlhlýma očima do ksichtu… PCHE!!! Vychovala mne, vycvičila a já ji za to začala pomalu a nenápadně ignorovat. Začalo to tím, že jsem se navázala na Martinku. Začala jsem ji zbožňovat, neustále následovat a pozor – taky poslouchat. Z lásky, ne z donucení. Z donucení totiž dělám věci jen opravdu tvrdě vynucené. Po určité době jsem dospěla k závěru, že čas dozrál na malý experiment. Maličkou, sotva znatelnou revoluci. Revolučičku. Malou luční revoluci, abychom ten historický okamžik důstojně pojmenovali. Toho dne jsme si vyšli na procházku, já, Martinka, Santos, Cindyna, Adriana a samozřejmě Ona, aby nás měl kdo kontrolovat a buzerovat. . Můj obvyklý postup při vypuštění na louku je „třista z místa a akční rádius tři kilometry“. Když Ona viděla, že se vzdaluji, ztratila nervy a zaburácela: „DIORA KE MNĚ!!!“  Čas dozrál. Mám sebou Martinku a to je záruka, že nedovolí, aby si pro mne Ona došla a rozšlapala mne v afektu na krvavou kaši. Pokračovala jsem nadále rychlostí světla ve vytyčeném kurzu a v duchu jsem si představovala, že ji možná klepne vzteky. Nesnáší totiž, když psi neposlouchají. Taky pěkně  řvala! Její „DIORA KE MNĚ!“ bylo natolik přesvědčivé, že přišel pro jistotu i Santos, hluchá Cindyna a úplně cizí labrador. (Adriana ne, Adriana k Ní nemůže nikdy přijít, protože od Ní nikdy neodchází dál než na dvacet centimetrů). Ze mne už byla jen malá zrzavá tečka na obzoru, když Ona konečně vyřkla větu, na kterou jsem čekala: „Martino, zavolej si ji NEBO!!!“ Nebo co? He? Nebo nic. Protože přítomnost Martiny mi zaručuje dokonalou imunitu proti tělesným trestům… „Didí, ke mně“ zašveholila Martinka sotva slyšitelně. Brzda, otočka, zpátečka. Přiletím, předpisově předsednu, oddaně hledím Martince do obličeje. Na Ni se ani nepodívám, totální ignorace.  Vím, jak silně touží zakroutit mým zrzavým krčkem. A taky vím, že to neudělá, protože prostě Martince nemůže zabít jejího milovaného pejska. Sladký to pocit vítězství! A Martinka praví bezelstně: „Proč na ni tak řveš, mami, Diduška přece slyší docela dobře.“ Dobrý,co? Ovšem opakuji, tohle mohu praktikovat pouze, je-li s námi Martinka. Ocitnu-li se náhodou na procházce jen s Ní, poslouchám Ji. Nejsem magor. Nemám –li sebou osobní ochranku, nezavdávám záminky ke své fyzické likvidaci.

Tím, že existují situace, kdy nemusím poslechnout Ji, jsem se posunula v pomyslném žebříčku lidské smečky hierarchie o špršli nahoru. Ovšem bylo třeba také pracovat na svém postavení ve smečce psí. Začala jsem tím, že jsem Adrianě vyrazila špičák. Už druhý, protože ten první jí vyrazila má matka. Z vyprávění vím, že se to stalo jednoho krásného dne na Kleti, před zraky šokovaných turistů, kteří nevěřícně zírali na to, jak se sladký pudlíček s bambulkami rve jako pitbul. Jo, moje máma byla třída, to vám povím. Já si na extrakci druhého Adrianina špičáku vybrala taky dobrý moment – přesně 30 minut předtím, než měli dopravit Martinku k autobusu, který ji vezl na prázdniny do Itálie. Nakonec jeli s Adrianou veterinu. A od té doby, když se Adriana fotografuje, musí jí Ona rovnat podhrnutý pysk, jinak naše šampionka na  všech fotkách vypadá jako debil!! Myslím, že moje máma by na mne byla hrdá. Jo jo, s Adrianou se báječně, srdečně a strašlivě nenávidíme!  Jediná škoda je, že jí nemůžu ukrást žádné hračky. Adriana totiž žádné hračky nemá a nikdy neměla, protože, pokud byste to snad nevěděli, vyšší formy života, stojící hned nad člověkem, si nehrají…

Házejte, házejte, nějak to flákáte…

Kde jsme to skončili? Jo, Martinčiným odjezdem do Itálie. To byly krušné dva týdny, to mi věřte. Být celé dny jenom s Ní… Musela jsem nasadit opět jinou taktiku, abych dokázala přežít. Taktiku jménem „opuštěný, truchlící, zoufalý pes“. Každý den v půl jedné jsem ležela u dveří a dojemně čekala, až se Martina vrátí ze školy. Věděla jsem, že je v Itálii, nejsem tupec, ale tahle póza byla dokonalá… Eric Knight by podle mne mohl napsat druhý díl Lassie se vrací… Večer jsem lehávala v opuštěné posteli, sama, samotinká… Kámen by se ustrnul. Ustrnula se i Ona, chodila za mnou a škemrala o mou přízeň!! Samozřejmě, že se jí žádné nedostalo, vždyt´všechno tohle bylo jen součástí mého dokonalého deptacího plánu. Ke konci Martinina pobytu v Lignanu byla už Ona tak zdeptaná, že jsem na ni klidně mohla i vrčet!! Tak strašně jí dojímal můj okázalý stesk, že jsem si dovolila to, co by si nesměl dovolit žádný z ostatních psů… Další špršle na hodnostním žebříčku úspěšně zdolaná!!
On a Ona mne vzali sebou naproti k Martininu autobusu. Byli oba celí zjihlí – milované dět´átko se jim vracelo z prvních samostatných prázdnin. Nemohli se Martiny dočkat. Já tedy také ne, to nezastírám. Když vystoupila, předvedla jsem na ulici takovou vítačku, že se lidi zastavovali!! Ječela jsem, točila se dokola a vletěla Martině až na hlavu. Kufr se válel na zemi a my dvě jsme se oblizovaly, že by z toho krajský hygienik týden nespal. A On a Ona stáli v pozadí a poněkud zaraženě čekali, až se uvítám já, tedy Já, už (skoro) vůdce smečky. Protože vůdce smečky dělá všechno první a ostatní čekají, pokud byste to nevěděli…
Když jsem se dost vynavítala, došlo i na ně. „Ahoj mami, tati, vezmeš mi kufr?“ pravila Martinka na přivítanou, zatímco já zkoušela, jak hluboko lze zasunout jazyk do lidského ucha. Chachá!!! Tak tohle byl můj další, nefalšovaný triumf!!! Podařilo se mi těm dvěma přebrat dceru!

A jaká je situace nyní? Dá se říci, že už jsem dosáhla všeho, co jsem si předsevzala. Byla to cesta trnitá, ale jsem u cíle. Mám Martinu, svou milovanou paničku a dva lokaje – Jeho a Ji. On mne miluje a já mu občas uždíbnu trochu ze své přízně. Ona rezignovala na mou výchovu a to považuji vůbec za svůj největší úspěch. Občas ji neposlouchám. Klídˇo pídˇo na ni vrčím, když mě tahá ráno od Martiny z postele čurat. A Ona dělá, že to neslyší. Už mne nebuzeruje, ani nevychovává. Díky tomu se s ní dá vcelku žít. Dokonce občas dolejzá a snaží se mi vlichotit! Já se ovšem nedám opít rohlíkem, a tak jí svou přízeň servíruji pěkně po maličkých kapkách, jen za odměnu a velmi vzácně. Ještě by si na to zvykla a začala mne zase vychovávat! To tak. Jsem svobodný pes. Dělám si co chci a oni taky dělají co chci. Pěkně nám to klape. Mají to ale štěstí, že jsem se jim vrátila. Beze mne by se neskutečně nudili. A když se člověk nudí, je naprostý nesmysl kupovat si medvídla mývala. Existují přece červení aprikoti….

Tys měla vždycky smysl pro černej humor, Dioro…..
Discovery Cassiepia „Diora“ – 15.1.2003 – 24.12.2017
Jestli existuje psí nebe, tak ty v něm určitě nejsi, ty bestie ryšavá… Ale ty bys tam ani nechtěla. V psím nebi jsou takoví klaďáci jako Lassie, Komisař Rex nebo náš Santos. A to je pro tebe příliš nudná společnost. Představuju si tě, jak lítáš s čerty kolem pekelnýho ohně nebo sedíš vedle ďábla a z té zrzavé čupřiny ti trčí dva růžky…
Nikdy jsme se neměly moc rády, nebudeme si nic namlouvat. Byla jsi důvodem, proč říkám „už nikdy aprikota“ a bylas důvodem, proč Martina říká „jedině aprikota“. Přesto všechno ti nemůžu upřít, žes byla velká osobnost. Pes s názorem. Martiny nejlepší parťák. Holka do nepohody – do sněhu i k vodě, do koňského sedla i na kozlík.
Prožila sis dlouhý a pestrý život. Málokterému psovi se poštěstí, že u jeho příchodu na svět i odchodu z něj jsou ti samí lidé. A tys to štěstí měla.
No nic. Byl to blbej vánoční dárek, uznávám. Jenže pro tebe asi ten nejlepší, jaký jsme ti v tvojí situaci mohli dát.
Dioro, Dído, Diduško, Didino, Babčo…možná to tak vždycky nevypadalo, ale měla jsem tě ráda, rebelko…
Mockrát děkujeme paní doktorce Míkové z kliniky Vltava, která byla ochotná na Štědrý den přijet a umožnila tak Dioře odejít v klidu domova, na gauči a na klíně Martiny, kterou tak milovala.
Za video, které tak vystihuje Diořinu podstatu děkuji své mladší ratolesti.

https://www.youtube.com/watch?v=N2xMdLzmNH0