Pakliže si mí známí a přátelé z řad chovatelů pudlů kladou otázku, proč jsem si já,  vyznavač vrcholně elegantních hlav a dlouhých čumáků,  koupila kapesní vydání pudla, pokusím se na ni alespoň trochu odpovědět.

Jednoho dne má patnáctiletá dcera prohlásila, že když máme velkého psa, středního psa a malého psa, chtělo by to ještě nějakého opravdu miniaturního. Větu „tak si ho sežeň“, kterou jsem tehdy neuváženě vyslovila, budu do budoucna již pečlivě zvažovat. Nicméně podmínky, které jsem stanovila, byly natolik omezující, že jsem si byla jistá, že náš rodinný rozpočet koupí dalšího psa rozhodně ohrožen není. Musí to být pouze miniaturní toy pudl, hodně mladý, ale ne štěně, musí mít PP, nechci černého, hnědého ani aprikota a v žádném případě to nesmí být pes. Zvíře, které by vyhovovalo výše zmíněným požadavkům, se prostě sehnat nedá. O tom jsem byla skálopevně přesvědčena a jsem o tom přesvědčena ještě nyní, i když už nikoli tak skálopevně. Připadalo mi to stejně reálné, jako sehnat mládě vakovlka, hříbě jednorožce či čerstvě vylíhlého Allosaura (nyní jsem ráda, že dcera neprojevila přání vlastnit některého z těchto živočichů). Allosaurus toho opravdu dost sežere, jednorožec by nám bobkoval v obýváku a za přechovávání již vyhubeného vakovlka by hrozil exemplární postih od  Australské nadace na ochranu volně žijících a ohrožených druhů. Nevím sice, jak dlouho by trvalo mé podnikavé dceři sehnat výše zmíněné živočichy, ale tipuji, že víc než několik dní by jí to nezabralo. Roční bílou fenu toy pudla, s PP a váhou 1,2 kg totiž obstarala za rekordních 24 hodin….

Ve Strakonicích, kam jsme se jeli „nezávazně podívat“ na inzerovanou fenečku, na nás čekalo neuvěřitelné stvořeníčko, ostříhané do prapodivného pastřihu (oholený ocásek a zadní nohy od hlezna dolů), se zrzavými cestičkami od slz pod očima, s tlamičkou plnou zdvojených zubů, ale s neuvěřitelně okouzlující povahou. Ale srst doroste, oči se ošetří, zuby vytrhají a povaha – povaha je u psa to naprosto nejdůležitější. Navíc bylo vidět, že fenečka má opravdu hustou a kvalitní srst, je perfektně kvadratická a má sytý pigment. Celkově působila a působí nikoli jako zakrslá krpatinka pudla, jak to často vidíme u bezpapíráků, ale jako dokonalá miniaturka. Bylo jasné, že s námi odjede, a tak se i stalo. Fenka se podle rodokmenu jmenuje Zoe a původní majitelé jí říkali Buly. Jméno Buly se nám nelíbilo, hodilo by se spíš na bulteriéra. Takže už v autě probíhala živá diskuze, jak toto zvířátko pojmenovat, aby se jméno příliš nelišilo od původního „Buly“. Mám ráda neotřepaná jména, která jsou na míru šitá svému nositeli. Kilo dvacet vážící vatový tamponek se tedy musí jmenovat roztomile, ale nikoli přeslazeně a zároveň s určitou dávkou recese a humoru. Než jsme dojeli do Českých Budějovic byla z Buly Bambulka, Bambi, případně Bambule.

Srst samozřejmě dorostla, takže nyní má Bambi pěkný baby střih, šestnáct zdvojených zubů jsme nechali vytrhat a cestičky od slz spolehlivě odstraňuje kosmetika. A Bambulka vstoupila do našeho života se svojí fantastickou povahou – neuvěřitelně milou a vstřícnou, naprosto nebojácnou, bez nejmenších projevů hysterie. Okamžitě uzavřela přátelství se Santosem, má moc ráda obě děti a – to jí trochu zazlívám, potvoře prodejné – nadevše miluje mého manžela.

Bambule není pes na výstavy, ani do chovu a je mi to srdečně jedno – s tím jsem ji kupovala. Bambulka totiž ani není pes, Bambulka je sněhová vločka, chomáček vaty, komická hračička, talisman a maskot. A atˇsi říkají pudlaři co chtějí – Bambulka, třebaže není a nikdy nebude šampionkou krásy, je i živá reklama na plemeno pudl, protože si svou milou a kamarádskou povahou získává i srdce těch, kteří do té doby pudly nijak zvláštˇrádi neměli.